Myslela jsem si, že jsem na dně. Dnes vím, že to byl začátek.

Možná jsi někdy zažil něco podobného.

Máš pocit, že už nevíš kudy dál.

Že se naprosto ztrácíš a jako by tě pohlcovalo to, co cítíš. Připadáš si úplně bezmocný a vypadá to, že neexistuje žádné řešení.

Přesně tam jsem byla i já.

Bylo období, kdy jsem prakticky nevycházela ze stavu paniky a úzkosti.

Hruď jsem měla sevřenou.

V rukou a nohou jsem cítila takovou slabost, jako by ze mě odcházel život.

V noci jsem se budila s bušícím srdcem a bála se, že mě to zabije.

Přes den jsem měla pocit, že zanikám. Že se každou chvíli musí stát něco strašného a já jsem vůči tomu úplně bezmocná.

Nejděsivější ale nebyla samotná panika.

Byl to pocit, že nade mnou má moc.

Že ať udělám cokoli, stejně mě pohltí.

Na kurz jsem jela vlakem. Přihlásila jsem se na něj doslova jako tonoucí, který se chytá stébla. Byla to jedna z nejtěžších cest, jaké jsem kdy zažila.

Panika ještě zesílila.

Banální věc, jako je cesta vlakem, ve mně vyvolávala pocit, že mi jde o život.

Celou cestu jsem cítila obrovský tlak na hrudi. Měla jsem strach, že to moje srdce nevydrží.

A přesto jsem tam dojela.

Na tom kurzu jsem se seznámila s technikou BeTrue.

Nevím proč.

Ale už v prvním okamžiku jsem cítila, že jsem našla něco, co jsem celý život hledala.

Myslela jsem si, že hledám způsob, jak přestat trpět.

Jak najít úlevu.

Jak se znovu cítit v bezpečí.

Dnes bych řekla, že jsem našla něco mnohem cennějšího.

Našla jsem způsob, jak pracovat sama se sebou.

Postupně jsem začala zkoušet něco, co jsem předtím nikdy neuměla.

Místo abych paniku zastavovala, začala jsem s ní zůstávat.

Ne proto, že bych chtěla.

Ale protože jsem už neměla kam utéct.

A tehdy jsem objevila něco, co mi změnilo život.

Zjistila jsem, že ten pocit ohrožení, který vypadal tak skutečně, se začne měnit ve chvíli, kdy před ním přestanu utíkat.

Že když se probudím s bušícím srdcem a místo dalšího boje si dovolím zůstat s tím, co právě cítím, začne se dít něco překvapivého.

Tam, kde jsem čekala ještě větší hrůzu...

jsem postupně začala nacházet klid.

Tam, kde jsem byla přesvědčená, že jsem v nebezpečí...

jsem začala objevovat pocit bezpečí.

Ne proto, že by se změnil svět kolem mě.

Ale protože se změnil můj vztah k tomu, co se dělo uvnitř.

A právě to byl pro mě ten největší objev.

Postupně jsem začala zjišťovat, že stejným způsobem můžu pracovat nejen s panikou.

Ale i se vším ostatním, co mě v životě trápilo.

S pocity, kvůli kterým jsem měla pocit, že nejsem dost.

Že se musím změnit.

Že některé části sebe raději nesmím ukázat.

Najednou jsem měla v rukou něco, co mi nepomáhalo jen s jedním problémem.

Našla jsem způsob, jak pracovat se vším, co mi v životě přinášelo utrpení.

Neznamená to, že už nikdy necítím strach, smutek nebo bolest.

Znamená to, že už před nimi nemusím utíkat.

Dnes díky Be True postupně objevuji něco, o čem jsem dřív vůbec nevěděla, že je možné.

Že je bezpečné cítit to, co právě cítím.

Že každý pocit může dostat svůj prostor a já před těmi nepříjemnými nemusím utíkat.

Že právě ochota cítit mi postupně otevírá celý život.

Protože když přestávám utíkat před bolestí...

přestávám utíkat i před radostí.

Před láskou.

Před životem.

Dnes už vím, že i z míst, která vypadají jako slepá ulička, může vést cesta dál.

Pokud máš právě teď pocit, že jsi na takovém místě i ty, možná ještě není konec.

Možná je to teprve začátek. ❤️

Co to v tobě vyvolalo?

Můžeš mi o tom napsat. 

A pokud při čtení cítíš, že prožíváš něco podobného a chtěl(a) by ses na to podívat společně se mnou, odkaz na spolupráci najdeš v komentáři. ❤️