Myslela jsem si, že vztek ubližuje. Dnes ho vnímám jinak.

Jako malá holka jsem vyrůstala v domácnosti s tátou, který se často vztekal.

Křičel.

Házel nářadím.

Bouchal do věcí.

Pro malé dítě byly jeho nevyzpytatelné projevy vzteku nesmírně ohrožující.

Bála jsem se.

A zároveň jsem byla zmatená.

Vždyť to byl můj táta.

Spolu s mámou jediný zdroj bezpečí, který jsem znala.

Jak jsem rostla, začala jsem se na tátu zlobit.

Vztek jsem vnímala jako něco, co ubližuje.

A někde uvnitř jsem se rozhodla, že já taková nikdy nebudu.

Že svůj vztek budu mít pod kontrolou.

Že nikomu neublížím tak, jak jsem to zažívala jako dítě.

A tak jsem svůj vztek potlačovala celý život.

Když se přece jen objevil, cítila jsem stud.

Měla jsem pocit, že jsem selhala.

Že bych se měla umět ovládat.

Až mnohem později jsem si začala uvědomovat, jakou cenu za to platím.

Obrovské napětí v těle.

Nespavost.

A postupně i různé zdravotní potíže.

Se svým vztekem jsem se začala opravdu setkávat až ve chvíli, kdy jsem se začala učit prožívat své emoce.

A zjistila jsem něco, co mě překvapilo.

Nejtěžší nebylo dovolit si cítit vztek.

Nejdřív jsem si musela dovolit cítit stud, který se s ním pojil.

I ten jsem se učila pouštět k sobě velmi pomalu.

A když jsem si pak konečně dovolila svůj vztek opravdu prožít, přišla obrovská úleva.

Jenže tím to často nekončilo.

Velmi často jsem zjistila, že pod vztekem se skrývá něco mnohem ZRANITELNĚJŠÍHO.

Bezmoc.

Bolest.

Strach.

Lítost.

Najednou jsem začala chápat, proč tam ten vztek vlastně byl.

Dnes už ho nevnímám jako nepřítele.

Naopak.

Mám pocit, že mě po mnoho let chránil před pocity, které pro mě byly ještě těžší unést.

A právě proto si myslím, že je důležité se ho nebát.

Ne proto, abychom podle něj jednali.

Ale proto, že nás může dovést k tomu, co se pod ním skutečně skrývá.

Moje zkušenost je, že když přestanu bojovat s tím, co právě cítím, objeví se mnohem větší vnitřní klid. A právě z něj přichází nové možnosti, které jsem předtím vůbec neviděla.

Skutečná svoboda nepřichází tehdy, když se nepříjemných pocitů zbavím, ale když už se jich nemusím bát.

A právě to je pro mě jeden z největších darů, které mi tahle cesta přinesla.

Jak to máš se vztekem ty?

Co tě o něm naučili doma?

Byl u vás vítanou emocí?

Nebo ses i ty naučil(a), že by se neměl cítit?

Budu ráda, když se podělíš o svou zkušenost. ❤️