Nicnedělání je potřeba

Cítím, že zítra začnu menstruovat. Po šesti hodinách spánku se cítím unavená a slabá. Dnes jsem se probudila s tím, že mě všichni a všechno štve. Se silným pocitem, že se mi do ničeho nechce. Představa jakékoli činnosti ve mně vyvolává odpor.

Sedím v terapii a zvědomuju si tohle téma. Po terapii si lehnu do postele s jasným záměrem – dovolit si přesně to, co cítím nejsilněji. A najednou přichází slastná úleva. Netlačím se do ničeho. Když si to uvědomím, říkám si: "Tak proč to prostě neudělat? Proč si to nedovolit?" A tak jen ležím, nic nedělám... A pak přichází hluboký spánek. Tvrdé dvě hodiny uprostřed dne.

A v tom mi to dochází – stačí se jen poslouchat. Když se mi nic nechce, není to selhání! Není to překážka ve výkonu! Je to přirozená potřeba, stejně jako jíst nebo spát. Potřeba nicnedělání je stejně legitimní jako jakákoli jiná potřeba a zaslouží si být naplněna.

Po spánku dál naslouchám sama sobě a opravdu se do ničeho nenutím. Začínám chápat, proč v luteální fázi svého cyklu cítím tolik vzteku. Je to čas, kdy mé tělo a mysl touží po odpočinku – a vztek přichází ve chvíli, kdy si to nedovoluji. Kdy překračuji své vlastní hranice.

Večer cítím ospalost už v osm hodin. Zalezu do postele a opět si dávám prostor, i když mysl protestuje: "To je ztracený čas!" Sleduju ten vnitřní boj a jakmile se uvolním, začnu cítit napětí v těle. Pak tlak na hrudi. Dýchám do něj, snažím se ho rozpustit, ale tentokrát to nejde. Přichází silnější vlna.

Tisíckrát mám chuť vyskočit, vzít telefon a ztratit se ve scrollování sociálních sítí. Nebo se jít najíst. Ale vím, že pravda je to, čemu uvěřím. Pokud si řeknu: "Tohle se nedá vydržet," tak se to opravdu stane. Pokud si řeknu: "Můžu to uvolnit právě teď," tak to taky bude pravda. A co chci? Chci to uvolnit. Ale je to tak silné, že mám pocit, že zešílím.

A pak mě napadne říct si: "Já tě v tom nenechám samotnou. Zůstanu s tebou." A v ten moment přichází obrovská úleva. Uvědomím si, že celou dobu jsem se snažila utéct. Chtěla jsem se toho pocitu zbavit, ne ho skutečně přijmout. Skutečné dovolení přichází až s tím odhodláním, že se neopustím. Že v tom zůstanu se sebou. A napětí mizí.Přijdou další vlny, ale pokaždé si připomenu svůj záměr – zůstat se sebou. A pokaždé napětí zmizí.

A najednou to přijde. Radost z toho prozření. "Aha, takové to tedy je, cítit přítomný okamžik." A to jen proto, že jsem si dovolila cítit, co právě cítím. Že jsem se nenechala vláčet egem, které tvrdilo, že bych měla raději dělat něco "užitečného".

Teprve v takovém okamžiku opravdu chápu, o čem to celé je. To, o čem jsem dřív jen četla. Cítím ten pocit. Je to jako dýchat a skutečně žít. A právě v tom prostoru se konečně cítím celistvá. Doma. Dostatečná. V bezpečí. 

"Vždycky jsi jel/a na výkon, ale teď hledáš cestu k sobě? Ráda ti budu průvodcem!