Proč jednám v emocích i když nechci?

Možná to znáš.

Někdo něco řekne.

A během několika vteřin odpovíš způsobem, kterého pak lituješ.

Pošleš zprávu, kterou jsi vlastně posílat nechtěl.

Začneš se obhajovat.

Rozpláčeš se.

Vyčteš partnerovi něco, co jsi vůbec neplánoval říct.

Nebo se naopak úplně stáhneš a několik dní s nikým nemluvíš.

A když je po všem, říkáš si:

"Proč jsem to udělal?"

"Vždyť jsem přece věděl, že to ničemu nepomůže."

Proč?

Na první pohled to může vypadat, že neumíme své emoce ovládat.

Já to ale vnímám trochu jinak.

Možná v tu chvíli nejednáš proto, že bys byl slabý.

Možná tvůj nervový systém vyhodnotil situaci jako ohrožení — a snaží se tě co nejrychleji ochránit.

Někdo začne bojovat.

Někdo uteče.

Někdo ztichne a stáhne se.

Ne proto, že je to nejlepší řešení.

Ale protože se to kdysi stalo způsobem, jak podobnou situaci přežít.

A když už je tělo v poplachu, samotné "musím se víc kontrolovat" často nestačí.

Možná přesně víš, že by bylo lepší chvíli mlčet.

Možná víš, že partner není nepřítel.

Jenže vědět to hlavou a cítit se v tu chvíli opravdu v bezpečí jsou dvě různé věci.

PRÁVĚ TADY SE SKRÝVÁ NĚCO DŮLEŽITÉHO.

Co se v tobě odehrálo těsně předtím, než jsi vybuchl, začal se obhajovat nebo se stáhl?

Byl tam strach?

Stud?

Bezmoc?

Pocit, že nejsi dost dobrý?

Nebo že tě ten druhý opustí, odmítne či nepochopí?

V BeTrue se nesnažíme emoce potlačit ani tě naučit reagovat "správně".

Zajímá nás, co je pod reakcí.

Protože když se člověk může bezpečně setkat právě s tím, co ho uvnitř tak ohrožuje, nemusí příště reagovat stejně rychle a automaticky.

Mezi emocí a reakcí pak může vzniknout malý prostor.

A v něm možnost volby.

Poznáváš se v tom?