Proč se najednou změním v někoho úplně jiného?

PROČ SE NAJEDNOU ZMĚNÍM V NĚKOHO ÚPLNĚ JINÉHO?
Možná to znáš.
Normálně jsi klidný člověk.
Rád si poslechneš druhé.
Nechceš se hádat.
Jenže pak přijde jedna situace.
Partner něco řekne.
Někdo tě zkritizuje.
Cítíš se odmítnutý.
A najednou jako by ses změnil.
Začneš se obhajovat.
Vyjedeš po druhém.
Rozpláčeš se.
Nebo se úplně uzavřeš.
A když je po všem, říkáš si:
"To jsem vůbec nebyl já."
"Nechápu, co se to se mnou stalo."
"Normálně přece takový nejsem."
"Proč jsem se neovládl?"
Proč?
Na první pohled to vypadá, že se v některých situacích měníme v úplně jiného člověka.
Moje zkušenost je ale trochu jiná.
MOŽNÁ SES NEZMĚNIL V NĚKOHO JINÉHO.
MOŽNÁ SE JEN DOSTALA KE SLOVU ČÁST TEBE, KTERÁ SE KDYSI NAUČILA, ŽE PRÁVĚ TAKHLE TĚ DOKÁŽE OCHRÁNIT.
Jak je to možné?
Každý z nás si během života vytvořil různé způsoby, jak přežít náročné situace.
Někdo se naučil bojovat.
Někdo se naučil zalíbit.
Někdo se naučil všechno zvládnout sám.
Někdo se naučil být neviditelný.
A někdo nikdy neukázat slabost.
Tyto způsoby často vznikly v době, kdy jsme byli malí.
A tehdy nám možná opravdu pomáhaly.
Jenže náš nervový systém si je zapamatoval.
A když dnes vyhodnotí nějakou situaci jako nebezpečnou, může je znovu automaticky spustit.
A PRÁVĚ TADY PODLE MĚ VZNIKÁ JEDNO VELKÉ NEDOROZUMĚNÍ.
Po podobné situaci si často řekneme:
"To nejsem já."
Jenže co když jsi to pořád ty?
Jen ne ta část tebe, kterou znáš nejlépe.
Ale část, která vznikla proto, aby tě chránila.
Možná právě proto tě její chování tolik překvapuje.
Protože se ozývá jen tehdy, když se cítí ohrožená.
PROTO NĚKDY SAMI SOBĚ NEROZUMÍME.
Říkáme si:
"Normálně bych to nikdy neudělal."
A je dost možné, že je to pravda.
Jenže v té chvíli už nereaguje tvoje klidná dospělá část.
Reaguje část, která kdysi uvěřila, že musí bojovat.
Nebo utéct.
Nebo se schovat.
Ne proto, že by byla špatná.
Ale protože se snaží udělat to, co se kdysi naučila.
Ochraňovat tě.
TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE ZA SVÉ CHOVÁNÍ NENESEME ODPOVĚDNOST.
To, že naše reakce vznikla automaticky, neznamená, že nemáme nést důsledky toho, co uděláme.
Znamená to jen, že pokud chceme své reakce skutečně změnit, nestačí se za ně neustále odsuzovat.
Potřebujeme porozumět tomu, CO JE SPOUŠTÍ.
Protože jen tehdy se může začít měnit i to, co se děje uvnitř nás.
PRÁVĚ S TÍMTO V BETRUE PRACUJEME.
Nesnažíme se tuto část umlčet.
Ani ji nepovažujeme za nepřítele.
Zajímá nás něco jiného.
Čeho se tato část bojí?
Co se snaží ochránit?
Jaké pocity by se objevily, kdyby už nemusela reagovat právě tímto způsobem?
Moje zkušenost je, že když se člověk může BEZPEČNĚ SETKAT právě s těmito pocity, začne se dít něco velmi zajímavého.
Nemusí už proti sobě bojovat.
Začne rozumět i těm částem sebe, které dříve odmítal.
A právě tím se často začínají měnit i jeho reakce.
A právě tady se rodí skutečná změna.
Ne ve chvíli, kdy se snažíme stát někým jiným.
Ale ve chvíli, kdy přestaneme bojovat s částmi sebe, které se nás celý život snažily chránit.
Pak už nemusí přebírat řízení tak často.
Ne proto, že bychom je potlačili.
Ale protože už nejsou na svou práci samy.
MOŽNÁ SE TEDY V NĚKTERÝCH SITUACÍCH NEMĚNÍŠ V NĚKOHO JINÉHO.
MOŽNÁ SE JEN OZVE ČÁST TEBE, KTERÁ SE KDYSI NAUČILA CHRÁNIT TĚ TÍM JEDINÝM ZPŮSOBEM, KTERÝ TEHDY ZNALA.
A to je něco úplně jiného.
Pokud ses v tom poznal, možná už tušíš, že řešením není bojovat proti těmto reakcím ani se za ně odsuzovat.
Pokud tě zajímá, jak v BeTrue pracuji s částmi nás, které přebírají řízení ve chvílích ohrožení, budu ráda, když se ozveš. Ráda ti ukážu, jak může vypadat cesta, na které už nemusíš mít strach z vlastních reakcí, protože jim začneš skutečně rozumět.