Proč si některé věci vztahujeme na sebe?

Stalo se ti někdy, že někdo něco řekl, a v tobě se okamžitě všechno sevřelo?

Najednou cítíš vztek. Smutek. Obranu. Potřebu se vysvětlit nebo zaútočit zpátky.

A přitom druhý člověk možná vůbec neměl v úmyslu ti ublížit.

Možná se pak snažíš sama sobě vysvětlit, že by tě to vlastně nemělo rozhodit. Hledáš argumenty. Přemýšlíš. Snažíš se ovládnout.

Jenže ono to nepomáhá.

A právě tohle znám velmi dobře i ze svého života.

Dlouho jsem si myslela, že problém je v tom, co říkají nebo dělají druzí lidé. Nebo že se prostě musím naučit být silnější a nebrat si věci osobně.

Postupně jsem ale objevila něco jiného.

Když ve mně nějaká situace vyvolá silnou emoci, často se nedotýká jen toho, co se děje právě teď. Dotýká se to něčeho staršího. Místa ve mně, které stále bolí.

A právě proto je ta reakce tak silná.

Dřív jsem se těch pocitů snažila zbavit.

Přesvědčit sama sebe, že bych je neměla mít.

Jenže čím víc jsem proti nim bojovala, tím déle ve mně zůstávaly.

Když jsem se seznámila s metodou BeTrue , objevila jsem úplně jiný přístup.

Neučíme se své pocity potlačit ani změnit. Učíme se s nimi zůstat.

Dovolit si cítit to, co už stejně cítíme.

To může znít zvláštně.

Možná si říkáš: "Ale já to nechci cítit. Vždyť mi to komplikuje život."

Jenže právě v tom je ten paradox.

To, čemu se bráníme, už v nás dávno je.

Odpor vůči tomu pocitu ho většinou jen udržuje při životě.

Když si naopak dovolíme být s tím, co právě prožíváme, bez snahy to změnit nebo zahnat, začne se něco měnit.

Ne proto, že bychom se přesvědčili.

Ale proto, že ten pocit konečně dostane prostor být skutečně prožitý.

A moje zkušenost je, že právě tehdy postupně ztrácí svou sílu.

Pak se může stát něco zvláštního.

Ten samý člověk řekne příště skoro totéž.

A ty najednou zjistíš, že tě to nechává klidnou.

Ne proto, že ses naučila nereagovat.

Ale proto, že už se to nedotýká stejného bolavého místa.

Právě v tom pro mě spočívá svoboda.

Ne v tom, že se svět změní.

Ale že už nemusím bojovat sama se sebou pokaždé, když se ve mně objeví nějaký nepříjemný pocit.

Jak nakládáš s nepříjemnými pocity ty?

Zůstaneš s nimi a dovolíš si je opravdu cítit?

Nebo je spíš zatlačíš, začneš myslet na něco jiného, zaměstnáš se, půjdeš na procházku, pomazlíš se s partnerem nebo uděláš cokoli, co ti od nich na chvíli pomůže utéct?

Budu ráda, když se podělíš o svou zkušenost v komentářích.

Zajímá tě tohle téma víc? Můžeš mi napsat.