Proč slyším kritiku, i když mě ten druhý vůbec nekritizuje?
Možná to znáš.
Partner se tě zeptá:
"Proč jsi mi nenapsala, že se zdržíš?"
Nebo řekne:
"Ještě to není hotové?"
Na první pohled jsou to obyčejné otázky.
Možná druhý jen potřebuje vědět, kdy přijdeš.
Možná se jen ptá na něco praktického.
Jenže uvnitř se najednou něco sevře.
Objeví se napětí.
Možná vztek.
Možná stud.
Možná potřeba se obhajovat.
A najednou máš pocit, že jsi udělal něco strašně špatně.
Proč?
Na první pohled to vypadá, že tě partner kritizuje.
Moje zkušenost je ale trochu jiná.
MOŽNÁ TĚ NEZRAŇUJE TO, CO PARTNER ŘÍKÁ.
MOŽNÁ TĚ ZRAŇUJE VÝZNAM, KTERÝ JEHO SLOVŮM DÁVÁ TVŮJ NERVOVÝ SYSTÉM.
Jak je to možné?
Když jsme byli malí, učili jsme se nejen význam slov.
Učili jsme se také, co znamenají pro naše bezpečí.
Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde kritika znamenala odmítnutí...
...kde chyba vedla ke křiku...
...nebo kde jsme měli pocit, že musíme být stále dost dobří...
náš nervový systém si mohl vytvořit jednoduché spojení.
Kritika = ohrožení.
A právě proto dnes někdy slyšíme něco úplně jiného, než co druhý skutečně řekl.
Partner řekne:
"Ještě to není hotové?"
A naše tělo uslyší:
"Zase to nezvládáš."
Ještě hlouběji:
"Ty nejsi dost."
A právě tady se naše reakce často rodí.
Ne u té jedné věty.
Ale u pocitu vlastní hodnoty.
A právě tady podle mě vzniká jedno velké nedorozumění.
Myslíme si, že reagujeme na partnerova slova.
Moje zkušenost je, že velmi často reagujeme na význam, který jsme se těmto slovům kdysi naučili přisuzovat.
Náš nervový systém neposlouchá jen obsah věty.
Poslouchá hlavně otázku:
JSEM TEĎ V BEZPEČÍ?
Pokud odpověď zní ne...
celé tělo se připraví na obranu.
Možná se začneš obhajovat.
Možná se stáhneš.
Možná se rozzlobíš.
Ne proto, že bys chtěl.
Ale proto, že tvé tělo uvěřilo, že je ohrožené.
To ale neznamená, že druhý člověk vždy komunikuje ideálně.
Někdy opravdu kritizuje.
Někdy mluví necitlivě.
Někdy se chová způsobem, který bolí.
To je důležité nezlehčovat.
Jen moje zkušenost je, že dvě různé věci se často spojí v jednu.
To, co skutečně řekl ten druhý.
A to, co v nás jeho slova probudila.
A právě proto může být naše reakce mnohem silnější, než odpovídá samotné situaci.
PRÁVĚ S TÍMTO V BETRUE PRACUJEME.
Neřešíme jen to, jestli měl partner pravdu.
Ani nehledáme, kdo je viník.
Zajímá nás něco jiného.
Co se v tobě odehrálo ve chvíli, kdy jsi uslyšel tu větu?
Jaké pocity se objevily?
Co bylo na tom tak ohrožující?
A moje zkušenost je, že když se člověk může bezpečně setkat právě s tímto místem, začne se dít něco velmi zajímavého.
Partner možná příště řekne úplně stejnou větu.
Ale tvoje tělo už ji nemusí slyšet jako útok na tvoji hodnotu.
A PRÁVĚ TADY SE PODLE MĚ RODÍ VĚTŠÍ SVOBODA.
Ne proto, že se partner změní.
Ani proto, že už nikdy neuslyšíš kritickou poznámku.
Ale protože tvůj nervový systém postupně přestane překládat každou připomínku jako důkaz, že s tebou není něco v pořádku.
MOŽNÁ TEDY NEREAGUJEŠ NA TO, CO PARTNER ŘÍKÁ.
MOŽNÁ REAGUJEŠ NA VÝZNAM, KTERÝ JSI SE KDYSI NAUČIL TĚMTO SITUACÍM PŘISUZOVAT.
A to je něco úplně jiného.
Pokud ses v tom poznal, možná už tušíš, že řešením není naučit se lépe snášet kritiku.
Ani přesvědčovat sebe, že si to nemáš brát osobně.
Pokud tě zajímá, jak v BeTrue pracujeme s tím, co se pod těmito reakcemi skrývá, budu ráda, když se ozveš. Ráda ti ukážu, jak může vypadat cesta, na které už každá poznámka nebude ohrožovat tvoji vlastní hodnotu.